NATO

Hlavním cílem Václava Havla počátkem devadesátých let bylo zajistit bezpečnost naší země ve strukturách Severoatlantické aliance. Američané byli nedůvěřiví vůči komunistické zemi, která by se měla infiltrovat do NATO, a bylo úkolem Václava Havla, aby je této nedůvěry zbavil. V Americe Havel ztělesňoval americký sen: v říjnu byl ve vězení a v prosinci byl zvolen prezidentem, to se v Americe nestane. Pohádka o Honzovi, který se stal králem, fascinovala politiky i prosté lidi. Stejně jako je okouzlovala jeho skromnost, až plachost, tak netypická pro sebevědomý svět americké politiky. Na desítkách setkání s poslanci a senátory trpělivě vysvětloval, že tak jako v jedné místnosti nemůže být v jedné polovině teplo a ve druhé zima, nemůže být po stržení železné opony jedna část Evropy v NATO a druhá ne... (Špaček: 2012, s. 131)

...Prezident měl svá témata (takzvanou agendu) vždy připravenu na malých kartičkách, jen heslovitě, aby na něco nezapomněl. Jednání zahájil Al Gore, bylo na něm vidět, jak si Václava Havla váží a jak ho obdivuje. Pak si vzal slovo prezident a zahájil svůj výklad, v prvním bodu šlo o to, přesvědčit americkou administrativu, aby nás přijali do NATO – to byl trvalý evergreen, kterým několik let začínaly rozhovory našich státníků a představitelů členských států Aliance. Prezident mluvil minutu, dvě, to už začal Al Gore po očku sledovat Sašu (pozn. tlumočnici Alexandru Berkovou), jak to zvládá. Saša si psala do bloku naprosto nesrozumitelné klikyháky, o kterých věděla jen ona sama, co znamenají. Prezident se nenechal vyrušit a pokračoval ve výkladu. Ve třetí minutě viceprezident vyslal polekaný pohled na velvyslance a na mne, abychom zasáhli. Bál se, že takovou porci nemůže žádný tlumočník přeložit, a že tudíž přijde o to, co Václav Havel říká. Ve čtvrté minutě už zjevně propadal panice a snažil se gestem prezidenta umlčet, ten ale s pohledem na obrázky, které si kreslil během výkladu na kartičku na stole, hovořil klidně dál. Když skončil, Al Gore rozhodil rukama a upřel pozornost na Sašu. Ta měla popsaný celý blok. Převracela stránky a perfektní angličtinou s bohatou slovní zásobou, odrážející šířku Havlova vyjadřování, větu za větou reprodukovala celý prezidentův výklad, nic nevynechala. Když skončila, americká delegace zůstala chvíli bez dechu a pak začal Al Gore tleskat a vysekl Saše poklonu za její dokonalost... (Špaček: 2012, s. 218 - 219)

…Protokoly cizích států nás při přípravě návštěv často prosily, aby mohl jejich prezident po večeři jít taky do hospůdky s Václavem Havlem. S francouzským prezidentem Chirakem šel prezident do staročeské restaurace bratří Töpferů U Kalicha. Ruského prezidenta Borise Jelcina pozval Václav Havel do malé krčmy U Zlaté třináctky v Nerudově ulici. Tehdy šlo o důležitý diplomatický tah: Rusko se při našem jednání s Američany o vstupu do NATO netajilo obavami, že Atlantická aliance se přiblíží k jeho hranicím, a staré stereotypy myšlení z dob studené války vyvolávaly odmítavé reakce. Ruští politikové a generálové se předháněli v siláckých výrocích, že nenechají naše ambice bez odezvy, čímž dávali jasně najevo, že středoevropský prostor, tedy i naši zemi, stále považují za svoji sféru vlivu. Tuto představu jsme museli zlomit, bylo o důvod víc, proč trvat na vstupu do Aliance. Havel vzal Jelcina do hospody v Nerudovce a svým charismatem ho po druhém pivu přesvědčil. Následující den prohlásil Jelcin na tiskové konferenci, že náš vstup do NATO je naší věcí a že Rusko nebude klást našemu rozhodnutí žádné překážky… (Špaček: 2012, s. 148)