My nepotřebujeme lidi nadané, my potřebujeme lidi oddané…

Klíčová slova:
cenzura, autocenzura, normalizace

Aktivita je určena pro žáky od 12 let. Pracuje s textovým i audiovizuálním materiálem. Lze ji rozdělit na části nebo realizovat v rámci projektu k mediální výchově.

Pro učitele (droj: https://svet.rozhlas.cz/jaroslava-novakova-cenzura-v-ceskemceskoslovensk...):

Období uvolňování – 60. léta (1960–1969)

V 60. letech nastalo částečné politické uvolnění. Po XII. sjezdu KSČ v roce 1962 se objevily první liberalizační náznaky, které byly ještě výraznější po XIII. sjezdu v roce 1966. Postupná liberalizace se promítla i do činnosti Čs. rozhlasu, došlo k renesanci řady oblastí rozhlasové tvorby – hry, publicistika, zpravodajství i hudba. Do vysílání stále častěji pronikala do té doby tabuizovaná témata i autoři, výrazně se projevil odklon od socialistického realismu, došlo k odideologizování tvorby a zařazování tvorby tzv. západních autorů do vysílání. Období, pro které se vžil název pražské jaro, přinášelo změny nejen politické, ale současně i kulturní scény. Uvolnění v umělecké sféře veřejného života vyvrcholilo během třídenního IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, někdy považovaného za počátek období pražského jara.

V první polovině 60. let se stupňoval tlak kulturních pracovníků, spisovatelů, redaktorů periodik, rozhlasu i televize na zrušení cenzury v zájmu tvůrčí svobody. HSTD zanikla v roce 1966. Zákonem č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích však byla zřízena Ústřední publikační správa, a tím cenzura zákonně opět legalizována. Nařízení vlády č. 119/1966 Sb. z 8. listopadu 1966, kterým byl vydán statut Ústřední publikační správy, pak bylo zrušeno k 19. 6. 1968 nařízením vlády č. 69/1968 Sb.

Zákon o hromadném tisku a ostatních informačních prostředcích z 8. listopadu 1966 přinášel několik změn, většinou však spíše kosmetických. HSTD je přejmenována na Ústřední publikační správu (ÚPS) a dochází k mírné změně jejích pravomocí. Jednou z hlavních změn bylo, že u informací, jež tvoří státní, hospodářské a služební tajemství, nemůže dojít k jejich zákazu, ale pouze pozastavení (jež bylo fakticky mnohdy zákazem). Toto pozastavení však mohlo být na návrh vydavatele přezkoumáno krajským soudem. Avšak již nebyla stanovena lhůta pro projednání, takže pokud po nějaké době vydavatel spor vyhrál, informace již nebyla aktuální a její zveřejnění postrádalo smysl. Největší změna však spočívala v případě cenzury z důvodů rozporu s jinými zájmy společnosti. V tomto případě měla ÚPS pouze upozornit šéfredaktora nebo vydavatele. Ovšem vedle toho existovalo ustanovení, které říkalo, že uveřejnění takové informace, které ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti, je považováno za zneužití svobody projevu, slova a tisku. Co je myšleno ohrožením nebo zneužitím však bylo především na posouzení orgánů ministerstva vnitra, které, jak víme, bylo s cenzurou silně spjato. A příliš se nezměnilo ani změnou jména cenzurního orgánu.

Až na lednovém plénu ÚV KSČ prosadili reformní komunisté své názory proti konzervativcům. 1. dubna 1968 byl přijat Akční program KSČ, jenž byl publikován 10. dubna 1968, dle kterého se již ustanovení o předběžné cenzuře neměla vztahovat na vědecké časopisy, vědecké diskuze a umělecká tvorba nesměla být podrobována cenzuře. Pod heslem „socialismus s lidskou tváří“ se radikalizovalo hnutí proti dogmatům předcházejících desetiletí. Cenzuru v uvolněné atmosféře pražského jara již redaktoři ignorovali a rozhlas si vymohl přístup například ke zprávám Reuters, takže již nebyl odkázán pouze na ČTK a TASS. Do éteru pronikala kritická slova, která dosud mohla být vyřčena jen za zavřenými dveřmi. Zrušení Ústřední publikační správy v březnu 1968 tak již bylo vlastně pouhou formalitou. Zatímco velká část obyvatel republiky sledovala reformní vývoj s nadšením, Sovětský svaz a vedení zemí Varšavské smlouvy v něm viděly oslabení východního bloku a po neúspěšných pokusech změny zvrátit jednáním přistoupily 21. srpna 1968 k vojenské invazi do Československa. Donutily pak československé představitele, aby se vrátili k poměrům před lednem 1968 a zaručili kontrolu a řízení veškeré mediální produkce. Již 30. srpna 1968 rozhodla vláda o zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI), který 3. září vydal první pokyny, kterými zakazoval psát o okupaci a kritizovat okupační mocnosti. Tím byla opět obnovena cenzura. 12. září 1968 vláda navíc zřídila Vládní výbor pro tisk a informace, jehož úkolem bylo sledovat a hodnotit činnost a působení tisku, rozhlasu a televize, zabezpečovat dodržování předpisů pro práci v těchto médiích a koordinovat opatření a směrnice podle požadavků vládní politiky. O den později, 13. září 1968, přijalo Národní shromáždění zákon č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředků, kterým upřesnil postavení ÚTI jako orgánu státní správy a vymezil sankce za „zneužívání svobody slova“. To vedlo autory a vydavatele k autocenzuře. Všechna opatření a sankce uplatňovalo oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ, později oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Federalizace od 1. ledna 1969 se v oblasti cenzury projevila zřízením Federálního výboru pro tisk a informace, který se stal nástupcem Vládního výboru pro tisk a informace (zanikl již na počátku 70. let), Českého úřadu pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenského úradu pre tlač a informácie (SÚTI).
Normalizace (1970–1989)

Jedním z hlavních úkolů, který pro vedení KSČ vyplynul z podpisu tzv. moskevských protokolů v srpnu 1968, byl závazek ovládnout sdělovací prostředky pomocí nových zákonů a opatření s personálními změnami ve vedení tisku, rozhlasu a televize. Nástup tzv. normalizace probíhal v několika fázích podle toho, jak postupně ztráceli vliv a moc představitelé tzv. pražského jara a na jejich místa nastupovali věrní přisluhovači Kremlu. Definitivní návrat ke starým pořádkům znamenal nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ v dubnu 1969. Krátké opojení svobodou bylo vystřídáno naprostou ztrátou iluzí o reformovatelnosti socialismu. Následovaly rozsáhlé čistky prakticky ve všech oblastech společenského života, perzekuce desetitisíců rodin; děti pykaly za „viny“ svých rodičů tím, že nemohly uplatnit své schopnosti. Normalizace dále znamenala naprosté podřízení ekonomiky sovětským zájmům (a potřebám, které byly značné), technologické zaostávání i devastaci životního prostředí. Zásadním dokumentem, jímž normalizační vedení Československého rozhlasu shrnulo a zhodnotilo rozhlasové dění v konci šedesátých let, se stal materiál s názvem Analýza činnosti pravicově-oportunistických sil v letech 1968‒1969 v Čs. rozhlase. Tento 63stránkový spis byl schválen kolegiem Čs. rozhlasu 15. června 1970 a stal se vnitropodnikovým Poučením z krizového vývoje.

Podstatná změna se týkala rozhlasových pořadů, obnovila se cenzura, zmizelo živé vysílání, opět se sestavovaly seznamy zakázaných autorů, zdůrazňovala se angažovanost, vedení rozhlasu se soustředilo na plnění kulturně-politických cílů. Vznikaly nejrůznější schvalovací komise, které dohlížely na ideologickou náplň celého vysílání Čs. rozhlasu. Důkladné revizi z hlediska ideové, umělecké a politické „nezávadnosti“ byly podrobeny i programové fondy, řada hodnotných snímků byla vyloučena z vysílání, některé byly dokonce smazány.

Za normalizace bylo v průběhu čistek vyhozeno z rozhlasu na 600 pracovníků všech profesí. Do vedoucích funkcí byli dosazeni stalinisté a většinou v nich setrvali až do druhé poloviny 80. let. Hlavním kritériem pro přijímání pracovníků, především na redaktorská místa, bylo členství v KSČ a politická aktivita. Čs. rozhlas přímo řídilo ideologické oddělení Ústředního výboru KSČ. Vedoucí pracovníci na všech stupních řízení byli schvalováni stranickými orgány, od funkce šéfredaktora spadali přímo do nomenklatury ÚV KSČ. K hlavním úkolům Čs. rozhlasu patřilo napomáhat „socialistickému státu plnit jeho politicko-organizátorskou a kulturně výchovnou funkci při budování rozvinuté socialistické společnosti" a rozvíjet „propagaci socialistického Československa v zahraničí“. Stanovenou politickou linii vedení Čs. rozhlasu prosazovalo bez ohledu na realitu až do svého odvolání na počátku prosince 1989.

Činnost médií analyzovaly a cenzuru prováděly národní tiskové úřady ČÚTI a SÚTI, které byly zrušeny až v dubnu 1988; jejich pravomoci převzaly odbory tisku a informací ministerstev kultury ČSR a SSR. Jako zastřešující orgán byl 16. prosince 1980 zřízen Federální úřad pro tisk a informace (FÚTI), který formálně spadal pod federální vládu, ale ve skutečnosti byl řízen oddělením masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Vznikl 1. ledna 1981 na základě zákona č. 180/1980 Sb. a byl pokračovatelem cenzurních úřadů HSTD z první poloviny padesátých let a ÚTI (později ČÚTI). Pravomoci FÚTI se netýkaly jen tisku, ale i rozhlasu a televize.

Normalizační bezčasí trvalo dlouhých dvacet let, mnoho nezměnil ani nástup sovětské „glasnosti“ a „perestrojky“, „mlčící většina“ obyvatel ČSSR umožňovala přetrvávající vládu jedné strany, přestože politická i hospodářská situace přestávala být udržitelná a tzv. Východní blok se rozpadal v sérii místních revolucí. V Československu došlo k revoluci až po Polsku, Maďarsku, NDR i Bulharsku v listopadu 1989, kdy brutální zásah represivních složek proti demonstrujícím studentům odstartoval „sametovou revoluci“ (na Slovensku „něžnou“). Ta prosadila rozsáhlé změny v politickém a hospodářském uspořádání Československa a vývoj po těchto událostech dostal rychlý spád. KSČ se v podstatě rozhodla vzdát mocenského monopolu. Československý rozhlas díky redakci Mikrofóra, která jako jediná objektivně informovala posluchače, neztratil úplně kredit z let 1945 a 1968. Již 23. listopadu vzniklo Občanské fórum Čs. rozhlasu, které pod vedením režiséra Karla Weinlicha formulovalo hlavní požadavky na objektivní informování a odstoupení zkompromitovaného vedení.