Vědomí a prožívání

Vědomí je složitým psychickým fenoménem, jednou ze základních kvalit psychiky a jedním ze základních psychologických pojmů. Je velmi nesnadné vědomí definovat. Snad proto bylo v psychologii na téma vědomí vedeno mnoho sporů a existuje řada jeho různých definic.

O vědomí uvažovali již ve starověcí myslitelé. Např. Platon poukazuje na lidskou reflexi vlastního vědění, Aristoteles uvažuje o tom, že člověk je si vědom svého vnímání a poznávání. Důkladněji však je tento pojem rozpracován až v novověku. R. Descartes vztahuje vědomí k uvědomování duševní činnosti. Neprostorová duše je vědomá. J. Locke pojímá vědomí jako reflektování toho, co probíhá v lidské mysli. Později se uvažuje o vědomé zkušenosti (E. B. Titchener).W. Wundt hovoří o vědomí jako o souboru dějů, kterých jsme si vědomi, ap. 

V podstatě se pojmem vědomí rozumí duševní jev charakteristický reflexí vnitřní i vnější skutečnosti čili jistá forma vnitřní reprezentace reality, která spojuje poznávání včetně hodnocení, emocionální i snahové momenty. Tato vnitřní reprezentace je spojena s PROŽÍVÁNÍM a uchopením faktu tohoto prožívání prostřednictvím znakové soustavy, především řeči.

V pojmu prožívání je akcentována zážitková stránka aktuálního psychosomatického stavu, která může mít různou intenzitu i hloubku. V ní se pojí tělesné pociťování se stavem mysli (mind). Tělesné pociťování doprovází fyziologické děje v organismu, registruje a lokalizuje je jako více či méně jasné nebo intenzivní (bolest, tlak, chlad, svědění ap. v různých částech a orgánech těla) nebo je zaznamenává jako neurčitou slabost, nevolnost atd. Vedle toho existují i psychické pocity jako průvodní jevy různých procesů a stavů osobnosti.

Vztah pojmů vědomí o prožívání lze nahlížet dvojím způsobem. Jednak může být prožívání součástí vědomí, jednak lze chápat prožívání jako základní dimenzi psychiky, jako veškeré duševní dění zahrnující i nevědomé, uvědomování nedostupné obsahy. 

V psychologii se někdy u vědomí uvažuje o jeho obsahu, rozsahu, funkcích, kvantitativních stupních, druzích. 

Obsah vědomí je tvořen psychickými jevy dostupnými subjektivní registrací ve formě vjemů, představ, myšlenek, pojmů, poznatků, vědomostí (vědění) a zkušeností, pocitů, přání, vzpomínek, postojů, hodnot, obav, starostí ap. 

Rozsah vědomí je dán subjektivně uchopitelným (lidské mysli bezprostředně dostupným) obsahem prožívání v určitém čase i operacemi, jimiž subjekt k duševním obsahům dospívá. Jako přítomnost si uvědomujeme časové rozpětí asi 4 - 10 s. Řečí informačních jednotek je tedy operační kapacita vědomí (při vstupní kapacitě paměti 16 bitů/s) asi 160 bitů. Rozsah vědomí jako množství idejí, které je schopen člověk zpracovat (mít na mysli) v určitém okamžiku, je od dob Lockových označován jako úžina vědomí. Úžina vědomí pak bývá přibližována prostřednictvím představy reflektoru jasně osvětlující a vydělující z temnoty určité množství předmětů, na něž je zaměřen a které se do reflektorem osvětlené části prostoru vejdou. Známý je předpoklad, že najednou může vědomí zahrnovat počet elementů, který lze vyjádřit tzv. magickým číslem 7 + 2.

Proces uvědomování, v němž vstupují duševní obsahy do úžiny vědomí, se tradičně nazývá apercepce. Je zprostředkován pozorností; aktuální uvědomování je doplňováno částí minulé zkušenosti právě vybavitelné pomocí paměti. Rozsah uvědomování je individuálně rozdílný. Popisně jej lze vystihnout dvěma škálami: šíře s póly úzké - široké a intenzita s póly mělké - hluboké. Mezi nejdůležitější funkce vědomí v lidském duševním životě se řadí: integrace osobnosti a regulace činnosti. 

Vědomí jako zvláštní psychická kvalita má v duševním životě člověka nezastupitelnou funkci v integraci jeho osobnosti. Sjednocuje do smysluplného vnitřně totožného celku různé rozporuplné a v čase se měnící impulzy, tendence i děje duševního života. Přestože se lidský jedinec dostává do různých situací, v nichž se různě cítí a jedná, přes všechny okamžité i dlouhodobé změny v jeho chování i prožívání si za normálních okolnosti zachová prostřednictvím vědomí pocit totožnosti se sebou samým. Přitom je rozhodující vědomí vlastního Já (tělového, sociálního, jednajícího) čili jáství. V prožitku Já se pojí subjekt i objekt (obsah) vědomí, fakt uvědomování sebe i světa i činnosti. Já se vztahuje k určitému tělesnému organismu, k časovému rozměru (přítomnost, minulost i budoucnost), k vlastním činům jako původce, k situacím jako účastník. Subjektivní obraz Já (sebepojetí, selfconcept a s ním související prožívání sebe - sebecit) zahrnuje představy a názory jedince o sobě i ve vztahu k vnějším normám a externímu hodnocení. V této souvislosti vystupuje sebehodnocení a sebevědomí. Může být realistické nebo nerealistické (přeceňující či podceňující) - tehdy bývá zdrojem obtíží v mezilidských vztazích. Člověk má tendenci své Já chránit před negativním hodnocením z okolí, které je rozporné se sebehodnocením. Nejčastěji užívané způsoby obrany sebepojetí jsou: popření, vytěsnění, projekce, regrese, racionalizace, somatizace, odčinění, reaktivní konstrukce, přesunutí ap. 

Vědomou úroveň řízení činnosti člověka lze považovat za úroveň nejvyšší. Zahrnuje úmyslnou realizaci zvolených záměrů.

Fungování vědomí se opírá o další psychické procesy a stavy, kterými se realizuje. Kromě poznávacích procesů jsou to paměť, pozornost, řeč. Fyziologickým základem správné funkce vědomí je aktivace, čili úroveň funkční pohotovosti zejména těch složek organismu, jejichž činnost souvisí se schopností vydávat energii.

Z kvantitativního hlediska bývají rozlišovány tyto stupně vědomí: 

• jasné (lucidní, bdělé), specificky nezaměřené, schopné postihnout široké obsahové pole, 
• selektivně zaměřené na určité obsahy s hlubokou koncentrací, odolné proti rušení - zvlášť silný stupen bývá označován jako trans, 
• zúžené, zamlžené (např. v afektu), rozptýlené, 
• oslabené, neúplná pozornost, ospalost, únava, 
• zastřené, lehká dřímota, z niž se lze snadno probudit, 
• spánek, mdloba (vědomí téměř nepřítomné), 
• bezvědomí, koma, bez reakcí. 

K druhům vědomí řadíme časové, prostorové a světonázorové vědomí. 

Časové vědomí se utváří ve vývoji jedince postupně tak, jak se v dětství učíme znát dny, měsíce, týdny, roky i hodiny. 

Vědomí dítěte má dominantu v přítomnosti, postupně si člověk uvědomuje také minulost a přítomnost. První vzpomínky, které si dokážeme vybavit, pocházejí většinou až z období kolem tří roků našeho věku. V dospívání a mládí se člověk vědomě orientuje na budoucnost. Jak stárne, stále častěji se vrací do minulosti. Vědomé hodnocení délky časových intervalů souvisí s naší činností i aktuálním psychickým stavem. Běžné časové jednotky jsou uvědomovány s postupujícím chronologickým věkem jedince jako stále kratší. Např. v padesáti letech se nám zdá, jakoby čas plynul pětkrát rychleji, než když nám bylo deset let. 

Rovněž prostorové (místní, topické) vědomí se postupně formuje v individuální zkušenosti. Jeho základem je prostorová pozice dotyčné osoby, která se většinou cítí být ve středu určitého uskupení předmětů, osob. Podobně ve vztahu ke svému obydlí tvoří člověk kognitivní mapu svého akčního prostoru (místo pracoviště, zábavy, sídla institucí, bydliště známých ap.). Prostorové vzdálenosti bývají často vyjadřovány pomocí času potřebného na jejich překonání pěší chůzí. 

Prostorové vědomí se např. liší podle relativní funkční převahy jedné z mozkových hemisfér. Lidé s převahou levé hemisféry v duševních dějích a stavech určují způsob dosažení místa, jako by postupovali krok za krokem a podle potřeby přitom měnili směr. „Pravohemisféroví“ lidé postihují celou prostorovou situaci naráz jako na mapě nebo si představují potřebné pohyby a zážitky spojené s pohybem k dosažení cíle. Převaha jedné či druhé hemisféry v činnosti je však skutečně jen relativní, neboť celý mozek pracuje jako funkční celek. 

Světonázorové vědomí shrnuje a zobecňuje postoje, představy, myšlenky vztahující se k celému našemu vnějšímu i vnitřnímu světu. Jedinec svým vlastním způsobem ztvárňuje svůj subjektivní pohled na svět a ve světle vlastních poznatků, zkušeností, názorů i hodnot zpracovává i hodnoty, normy, vědecké poznatky a soudy přijímané skupinami či jednotlivci kolem sebe. Úroveň světonázorového vědomí je jakousi základnou pro formování charakteru osobnosti a podmiňuje její adaptaci na životní podmínky. 

Nevědomí

Přes svůj široký rozsah i význam pro teorii a praxi pojem vědomí přesto nepostihuje všechny podstatné jevy duševního života. Pozornost zasluhují i děje probíhající v lidské psychice mimo vědomou kontrolu. Tyto děje byly označeny jako nevědomí, případně předvědomí či podvědomí. 

Na existenci nevědomí poukázali, nebo ji předjímali, filozofové již dávno (Platon, Plotinos, Leibniz , Nietzsche, Herbart a další). Do centra pozornosti se nevědomí dostalo zejména díky S. Freudovi a psychoanalýze. Zde byl nevědomí (podrobněji viz pasáž o psychoanalýze) přičítán značný význam, jeho obsahy byly spatřovány ve vytěsněných rozporných tendencích, podpovrchových podnětech instinktivních funkcích organismu ap. Dominantní v nevědomí jsou destruktivní a sexuální tendence. Freudovi následovníci (Adler, Jung, neopsychoanalytikové) toto pojetí nevědomí dále modifikovali. Větší prostor dávali sociálním aspektům v užším (bezprostřední kontakty) i širším smyslu (kulturní souvislosti).C. G. Jung dále doplnil individuálně chápané nevědomí o kolektivní rozměr a rozšířil také pojetí libida. 

Zajímavý pohled na nevědomí přináší M. H. Erickson (1901 - 1980). Zdůrazňuje zde nikoliv konflikty různých potlačených sil, ale tvořivost, jakousi životní moudrost a značný rozsah. Nevědomí pak na jedné straně se s vědomím vzájemně doplňuje, na druhé straně však může pracovat i zcela samostatně a nezávisle na vědomí. To mu umožňuje tvořivě zvládat řadu problémů, které se vědomí řešit nedaří (vědomí je často pro svou racionální orientaci, logiku a algoritmičnost málo citlivé na nové, netradiční a dosud neosvědčené postupy). Někdy ovšem může být působení vědomí a nevědomí kontroverzní. Chceme-li se vyhnout možné opozici nevědomí v zájmu dosažení určitých výsledků, je vhodné vyvíjet volní úsilí uvážlivě a vyhýbat se přílišným přímým tlakům, které mohou vyvolat nežádoucí odpor. 

Jiné pojetí nevědomí můžeme nalézt u tzv. gruzínské školy (D. N. Usnadze, A. S. Prangišvili, R. G. Natadze, F. V. Bassin). Zde se hovoří o určitém zaměření v oblasti názorů, plánování i realizace aktivity, které je více či méně nevědomé. Takové zaměření vytvořené na základě zkušeností a projevující se v chování dostalo název ustanovka - tento název se rozšířil jako psychologický termín.

PAULÍK, Karel. Obecná psychologie pro doplňující pedagogické studium [online]. Vydání druhé. Ostrava: Ostravská univerzita - Pedagogická fakulta, 2004 [cit. 2014-11-10]. Dostupné z: http://www.osu.cz/fpd/cdv/dokumenty/obecna_psychologie.pdf. Str. 13-15.