Věda a morálka - atomová bomba

Nabízíme další materiál do výuky z oblasti etiky a morálky ve vědě.

Richard P. Feynman (1918-1988) je nositel Nobelovy ceny za fyziku. Během druhé světové války pracoval v Los Alamos na vývoji jaderné bomby. V odkazech naleznete jeho humoristickou knihu vzpomínek, ze které ve výuce můžete použít tento úryvek (Feynman: 1985, s. 116 - 118) ohledně okolností vývoje jaderné zbraně, včetně velké radosti, když se potvrdila její účinnost.

...

Když jsme dokončili výpočty, přišel na řadu test. Shodou okolností
jsem byl právě doma na krátké dovolené po smrti své ženy.
Dostal jsem zprávu, která zněla: „Dítě se narodí tehdy a tehdy."
Letěl jsem zpátky a dorazil do Los Alamos pravé ve chvíli, kdy
odjížděly autobusy. Takže jsme jeli přímo k testovacímu prostoru
a nějakých dvacet mil před ním jsme čekali. Měli jsme rádio, kterým
nám měli oznámit, kdy ta věc vybouchne. Ale rádio nefungovalo,
takže jsme vůbec nevěděli, co se děje. Pár minut předtím,
než byl výbuch naplánován, rádio ožilo a nám, co jsme byli daleko
(někteří byli blíže, asi šest mil od místa výbuchu), sdělilo, že
výbuch nastane za dvacet vteřin.
Rozdali nám tmavé brýle, jimiž jsme měli pokus pozorovat.
Tmavé brýle! Ze vzdálenosti dvacet mil a ještě skrz tmavé brýle
jste mohli vidět leda starou belu. Řekl jsem si, že jediná věc, která
opravdu může poškodit zrak, je ultrafialové záření (intenzivní
světlo oči nikdy nepoškodí) a uvelebil jsem se za čelním sklem ná-
klaďáku. Protože ultrafialové záření sklem neprochází, budu tam
v bezpečí a alespoň tu legraci uvidím.
Čas vypršel a obrovský záblesk v dáli byl tak jasný, že jsem sklopil
hlavu a na podlaze auta vidím purpurovou skvrnu. To není ono,
to je jen optický klam, uvědomil jsem si a vyhlédl znovu ven a vidím,
jak bílá zář se mění ve žlutou a pak v oranžovou. Mračna se vytvá-
řejí a zase zanikají - tak jak se tlaková vlna stlačuje a rozpíná.
Nakonec velká oranžová koule, jejíž střed tak zářil, začíná stoupat,
trochu se rozpíná a na okrajích černá, načež vidíte, že to je
velká koule plná kouře a šlehajících plamenů.

Všechno to trvalo asi minutu. Byl to postupný přechod od bílé-
ho jasu do tmy a já to viděl. Řekl bych, že jsem asi jediný, kdo skutečně
pozoroval první test. Všichni ostatní měli tmavé brýle a ti,
co byli šest mil od výbuchu, neviděli vůbec nic - řekli jim, aby si
lehli na podlahu. Pouhým okem jsem to zřejmé viděl jen já sám.
Konečně, asi za jeden a půl minuty, se náhle ozvala strašná
rána - BANG - a pak rachot, jako hrom - a to mě přesvědčilo.
Za celou tu dobu nikdo neřekl ani slovo. Jen jsme se všichni mlč-
ky dívali. Ten rachot rozptýlil naše obavy a moje obzvlášť, proto-
že jeho síla v téhle vzdálenosti znamenala, že bomba opravdu
fungovala.
Chlapík stojící vedle mne řekl: „Co je to?"
Řekl jsem: „To byla Bomba."
Ten chlapík se jmenoval William Laurence a byl tam, aby o tom
všem napsal článek. Měl jsem mu poskytnout informace, ale uká-
zalo se, že to je na něj příliš odborné. Později přijel H. D. Smyth
a já ho provázel po Los Alamos. Jedním z míst, kam jsem ho zavedl,
byla místnost, v níž na úzkém podstavci ležela malá postří-
břená koule. Mohli jste na ni položit ruku. Byla teplá. Byla radioaktivní.
Bylo to plutonium. Stáli jsme ve dveřích místnosti
a vysvětloval jsem mu, že to je nový prvek, připravený člověkem.
Předtím na Zemi neexistoval, leda snad kratičkou dobu, když
Země vznikala. Teď tady byl, izolovaný a radioaktivní, a byli jsme
to my, kdo ho připravil. A tak byl úžasné cenný.
Když se lidi spolu baví, začnou se vrtět a tak. Tenhle novinář
zase okopával zarážku dveří, takže jsem řekl: „Ano, tohle je ta
pravá zarážka ke dveřím zrovna sem." Zarážkou byla čtvrtmetrová
polokoule ze žlutého kovu — ze zlata, abychom byli přesní.
Došlo k tomu takhle. Potřebovali jsme experimentálně zjistit,
jak různé materiály odrážejí neutrony, aby nám neutrony neutí-
kaly pryč a nespotřebovali jsme příliš mnoho štěpného materiá-
lu. Vyzkoušeli jsme spoustu různých látek. Zkoušeli jsme platinu,
zinek, zkoušeli jsme mosaz a také zlato. A z testů se zlatem nám
zbyly kusy zlata, načež někdo dostal chytrý nápad použít zlaté
polokoule jako zarážky dveří v místnosti s plutoniem.
Poté, co bomba opravdu vybouchla, zavládlo v Los Alamos
ohromné vzrušení. Každý pořádal večírky a všichni se někde courali.
Seděl jsem na džípu, bubnoval na bubny a podobně. Vzpomí-
nám si ale, že jeden z nás, Bob Wilson, seděl celý sklíčený.
„Co je s vámi?" řekl jsem.

„Ta věc, kterou jsme udělali, je hrozná!"
„Ale vy jste s tím začal. Vy jste nás do toho dostal."
Já a všichni ostatní jsme začali z dobrých pohnutek. Pracovali
jsme ze všech sil, chtěli jsme to dokázat, a bylo to vzrušující
a úžasné. Už jsme o tom nepřemýšleli. Prostě jsme přestali myslet.
Bob Wilson byl z nás jediný, kdo o tom stále ještě přemýšlel,
i v této chvíli.
Krátce potom jsem se vrátil do civilizace. Šel jsem učit na Cornell
a moje první dojmy byly velice zvláštní. Teď už to nedovedu
vysvětlit, ale tenkrát jsem všechno vnímal velice ostře. Tak jsem
kupříkladu seděl v New Yorku v restauraci, a když jsem se podí-
val ven, začal jsem přemýšlet, jaký byl poloměr účinnosti hiro-
šimské bomby a tak... Jak daleko odsud je 34. ulice?... A všechny
ty budovy by byly napadrť a tak dále. Nebo jsem šel a viděl lidi
stavět most nebo silnici a mě napadlo, že jsou to blázni, že prostě
nechápou, že nic nechápou. Proč se s těmi novými věcmi dělají?
Vždyť to je zbytečné.
Ale naštěstí ty zbytečné věci přetrvávají už čtyřicet let, není-liž
pravda? Takže jsem se mýlil, když jsem soudil, že je zbytečné stavět
mosty, a jsem rád, že jiní lidé měli dost rozumu na to, aby šli vpřed.

...

FEYNMAN, Richard P. To nemyslíte vážně, pane Feynmane!. Praha: AURORA, 2001. ISBN 80-7299-004-7.

 

Klíčová slova: věda, etika, morálka, zbrojení, pokrok, civilizace, Feynman

YouTube video: 
Dokument o Feynmanovi, angl.
Dokument o Feynmanovi, angl.

O nás

Jsme učitelé, kteří se rozhodli přispět ke zvýšení prestiže svého oboru. Asociaci učitelů občanské výchovy a společenských věd jsme založili především proto, že nechceme být nadále pasivními diváky častých a ne vždy koncepčních změn, které se v našem oboru dějí.

Adresa

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd
Gymnázium Sázavská
Sázavská 830/5
120 00 Praha 2

Archivováno
Národní knihovnou České Republiky

V našich lavicích sedí budoucí premiéři, ministři, zastupitelé, prezidentky, lékaři, lékařky... celá společnost.
V rámci občanky padají ty nejdůležitější a nejpodstatnější otázky.
Řešíme demokracii, politiku, právo, lidská práva, rasismus, xenofobii,...
Záběr občanky je tak velký, že v něm prostě všichni plavou!
Chybí metodiky, kvalitní vzdělávací materiály, spolupráce mezi učiteli...
...chybí protor pro nás, pro občankáře!
Rozhodli jsme se zvýšit prestiž ZSV.
Rozhodli jsme se, že vytvoříme Asociaci, zázemí pro všechny občankáře.
Musíme začít teď hned a pomoc si sami!